Dikobraz – český model humoristického časopisu jednou pro vždy? Napísal: Ivan HANOUSEK
Ve chvíli, kdy jsem usedl ke stroji abych vykonal cosi užitečného za peníze, začalo chumelit a tato opožděně vánoční chvíle ve spojení s pocukrovanými malostranskými prejzy za oknem způsobila jakýsi zkrat a já teď píšu jen pro sentimentální radost z psaní, z takového psaní, které znají jen děti. A pro takovou radost, jakou zažívají jen když píšou Ježíškovi. S nadějí, že mu to dojde.
Takovou naději, jsa stár, nemám. Neb to, o čem píšu, nikomu nedojde. Vždyť i mně to došlo až teď, přestože jde o situaci, s kterou jsem vyrostl, žiju v ní a občas o ní – dosud marně – přemýšlím. No, snad teď došlo k onomu vzácnému okamžiku prozření.
Tak jako fotbaloví fanoušci projevili nečekaně selský rozum, když rázně a jednoduše zhodnotili televizní fotbalové přenosy neumětely u mikrofonu skandováním „Nova kurví fotbal“, je nyní třeba jasně a prostě charakterizovat i úlohu Dikobrazu od jeho vzniku před takřka šedesáti lety… Ten slogan zní: Dikobraz kurví humor!
Impulsem mi byla slova, vyřčená z nevinných dívčích úst nad obrázky rozloženými před soutěžní porotou po stolech galerie Louvre. „Já se na na kreslené vtipy pamatuji z Dikobrazu, ten jsem si jako malá strašně ráda prohlížela, protože v něm bylo plno veselých obrázků…“ Ano, je to tak, dnešní pětadvacetiletí si dobře pamatují že coby desetiletí listovali časopisem a koukali se na panáčky s žertovnými nosy, co vyvádějí a říkají za legrační věci. Zrovna tak třicetiletí. Čtyřicetiletí, padesátiletí. A také my. Každý, komu u nás je mezi 20 a 80 lety si totiž myslí, že tak, jak vypadal Dikobraz, má vypadat humoristický časopis.
Nejen vydavatelé, kteří nikdy nic jiného neviděli, a tak se stále dokola snaží vydávat mutanty stále stejně uspořádaného, tedy přesněji řečeno stejně rozháraného, hala bala fóry a texty poházaného papíru, vhodného právě tak k prolistování, pousmání se, pokroucení hlavou, a pak k vyhození.
Časopisu, který rozhodně nepotřebuje rejstřík ročníku, protože jedno číslo je jako druhé, tedy všechny stejné, prostě zamněnitelné. Idealizovat si Dikobraz netřeba. Ty fóry lze prohlížet stejně tak před deseti lety jako dnes. Nejen že autoři jsou plus minus stejní, ale i ty fóry. To platilo v letech šedesátých i osmdesátých.
Monopolním Dikobrazem byl dán archetyp českého humoristického časopisu, položeny základy, které nikdo nezkoumá jen proto, že nikoho je zkoumat ani nenapadlo. Úmyslně nezmiňuji jeho funkci satirickou, která byla od počátku funkcí sekernickou, práskačskou a ubližující. Dikobrazí satira, v podobě tzv. komunální humoru na instalatéry, číšníky a meloucháře všeho druhu ubohá, v podobě politické na domácí i zahraniční nepřátele komunistů spíš tragická a zlá. Avšak i ta role humoristického časopisu byla jen úloha supléra.
Netřeba vyzdvihovat krátká období uvolnění, kdy i Dikobraz náhle zavelel k humoru reálnému, aktuálnímu. Taková uvolnění zavládla v tisku všeobecně a Dikobraz, pevně v rukou politbyra ÚV KSČ, je třeba posuzovat za veškerý humor, který nabízel z nařízení a pod dohledem strany nějakých pětačtyřicet let.
Nejprve prototyp, pak občas nové modely na starém šasí. Ne nové řešení, ale pouze čas od času lehké facelifty. Velký obrázek na titulu a pak pelmel, změť, tříšť, tak jsme si zvykli vnímat humoristický časopis. Přihlouplé povídečky předstírající že jsou legrační, krotké anekdoty, epigramy, rýmovačky, grafomani předstírající, že nasbírali své šplechty v „Soudních síních“. A jen úzký průnik do reality skrz škvíru „Kýho výra“. Takový je český humoristický časopis šedesát let a nikdy jinak. Tak soudí vydavatelé a znova a znova se pokoušejí o repliku. To ne kvůli sobě, ale čtenáři to tak chtějí!
A vskutku: oni, vy, my všichni to chceme, neboť je, vás, nás nikdy nenapadlo dělat humoristický časopis jinak. A když to někoho napadlo, neuspěl. Proč? Protože čtenáři chtějí Dikobraz! Jenže je tu místo jen na jeden dikobraz, ne na dva nebo tři. Víc se jich neuživí.
Místo po Dikobrazu v Česku zaujaly Trnky Brnky. Jdou za svým čtenářem bez předsudků. Mají veškeré atributy opravdového dikouše, tak jak ho vygenerovala minulost a jak běží k budoucnosti: nižádnou trvalou hodnotu, nižádnou ctižádost o cokoliv nového a o cokoliv inteligentního. Čas volného myšlení i podnikání dodal tomuto věčnému modelu dikobrazího časopisu jen jedno novum: svobodu sprosťačit. Nikoliv název, nikoliv značka je na dikobrazím výrobku to cenné. Cenný je ten archetyp, který obecenstvo přijalo za svůj jako za jediný správný. Přeloženo do praxe: jako jediný možný.
Jiný humorný časopis je jistě možný, ale k tomu, aby byl přijat publikem též za správný a tedy se ukázal jako reálný, je třeba spoustu času. Nejprve musí odrůst staré generace, které dikobrazy všeho druhu pamatují a narodit se nové, kterým Trnky Brnky budou připadat nejen hloupé, buranské, ale i lajdácké, chatrné. Třeba pak někoho napadne, že lze udělat časopis pořádný a přitom vtipný. Kresby v něm, že mohou být nejen legrační, ale i výtvarné. Texty že nemusí být oplzlé ani lidové, ale být zde k chytrému pobavení. Nejen k rozptýlení, ale i k rozvoji intelektu.
Pak ovšem ten časopis bude muset hledat a nacházet čtenáře a obrnit se vytrvalostí. Želvím věkem. Jepice musí mířit jinam. Kdo bude chtít vytvořit jen reklamou snadno obalitelné periodikum, bude raději vydávat tituly o jídle, zpěvácích, psech, televizi, módě a zdraví. Až tu tedy jednou nějaký dobře dělaný humoristický časopis, který by si lidé schovávali a dávali svázat, opravdu vznikne – a až nezanikne – bude to znamenat, že neblahé dědictví po Dikobrazu bude mrtvo.
Ale ani my už tu nebudem.
IVAN HANOUSEK
(autor článku je renomovaný český novinár, spisovateľ, znalec kresleného humoru, popredný teoretik umenia cartoons, editor časopisu e-GAG)
* Psáno pro magazín e-GAG / 31. ledna 2005 ( … ale jeho obsah, myslím, obstál v prověrce časem. Samozřejmě jde v něm jen o periodika tištěná, nevěnoval jsem se tehdy roli nových i-médií… iH)