PROČ JE TO TAK TĚŽKÉ ?
Napísal: Břetislav KOVAŘÍK / Česká republika
Sedíc nad čistou čtvrtkou papíru kladu si stále častěji otázku, zda jsem se před lety nepustil po příliš obtížném chodníčku, když jsem zatoužil „být jako oni”.
Psala se šedesátá léta minulého století a já, tehdejší „teenager“, byl nadšen z toho, co přinášely noviny a časopisy v krátkém období Pražského jara, kdy komunistická cenzura dočasně zatáhla drápy. Tisk byl plný krásných textů napsaných chytrými a na chvilečku i myšlenkově svobodnými lidmi. Ale nejen textů. Každé noviny se pyšnily i svými „kreslenými komentáři“, kterými tehdy nová vlna nových autorů kresleného humoru inteligentní zkratkou komentovala to, co se nevešlo do textů psaných, anebo to, na co si jejich autoři v té době ještě netroufli. Moc se mi to líbilo a zatoužil jsem být také autorem toho úžasného publicistického žánru, který rozesmává, komentuje, informuje, podněcuje k přemýšlení a ještě dělá své autory známými, ne-li přímo slavnými.
No, to jsem si dal! Neměl jsem tušení, jak obtížný úkol stojí před každým začínajícím autorem, zejména pokud je natolik soudný, že první opublikovaná kresba pro něho není signálem o jeho vlastní dokonalosti. Kolik myšlenkových přístupů, kolik úhlů pohledu na dané téma, kolik výtvarných forem, kolik stylů, kolik možností kombinací jednoho s druhým. Pověstné přirovnání k rybáři na břehu mořském se sítem v ruce, je tu zcela namístě.
A do toho nebezpečí „plácání po zádech“ od sousedů, kamarádů, ale i nekvalifikovaných redaktorů nekvalifikovaných médií. To považuji za nebezpečí největší – zjištění, že mne již tisknou a dokonce mi občas i zaplatí. Jaké štěstí pro autora, zejména začínajícího, když se mu dostane dobré ponaučení od fundovaného kritika ještě v začátcích jeho pokusu o zvládnutí této, v podstatě nezvládnutelné discipliny. Jaké štěstí pro autora, když je schopen tuto kritiku přijmout, neurazit se, a dál na sobě pracovat.
A to ještě není všemu konec. Každý z nás máme samozřejmě svoji laťku jinak vysoko položenou a všichni bychom se přes ni chtěli dostat. Víme ale, jestli už k tomu došlo? Jsme na hranicích možnosti svého dalšího rozvoje, nebo jsme jenom dosud své disciplině věnovali málo času a pozornosti? Nebo je to naopak tak, že své horizonty vidíme podstatně výše, než ve skutečnosti jsou? A jak se taková věc pozná?
Dnešní internetový svět, který na jednu stranu morduje tištěná média, nabízí na straně druhé každému autorovi jedinečnou šanci rozhlédnout se kolem sebe. Co, kolem sebe. Po celém karikaturistickém světě je možné pocestovat s myší v ruce. A dívat se a dívat. Hledat vzory, učit se, nebo také podlehnout depresi z toho, v jakých výškách pracují autoři, kteří to doopravdy umí.
A pro odvážné (nebo jen nesoudné?) je tu obrovská příležitost si s těmi nejlepšími zasoutěžit. Také tato možnost je v těchto internetových časech mnohonásobně větší, než tomu bylo dříve. Také tato možnost může mít na autora buď iniciační, nebo také zhoubný vliv. Případ od případu.
Sedíc nad čistou čtvrtkou papíru napadá mne stále častěji otázka: Proč je to tak těžké?
Břetislav KOVAŘÍK
P. S.:
Před časem mi jeden ze začínajících autorů, kterému se nezamlouvala kritická slova na adresu jeho tvorby, položil zásadní otázku: Kdo vlastně rozhoduje o tom, jestli je kresba dobrá, či špatná? A kdo určuje hranici mezi oběma? Dobrá otázka, ne?
*****
Kresba: Břetislav KOVAŘÍK / Česká republika
*****
(autor úvahy je renomovaný český karikaturista a prezident České unie karikaturistů)